Život Johna Coltreana byl krátký, ale jeho vliv na hudbu nelze ignorovat.
Tenorsaxofonista se narodil 23. září 1926 v Hampletu v Severní Karolíně a vyrostl ve Philadelphii. Nezůstal tam dlouho. Zkušenosti sbíral mladý hudebník hraním v orchestrech jazzových velikánů Dizzyho Gillespieho a Johnnyho Hodgese. Byl to intenzivní kurz profesionality. Naučil ho, jak přežít v chaotickém světě bigbandového jazzu.
Ale Coltrean se nespokojil jen s tím, že držel rytmus. Chtěl posouvat hranice.
V 50. letech spolupracoval se dvěma z nejvýznamnějších osobností moderního jazzu: Milesem Davisem a Theloniousem Monkem. Tyto spolupráce mu nedaly jen práci. Upevnili jeho status průkopníka. Byl součástí avantgardy. Pomohl utvářet to, čím se stal moderní jazz.
Jeho styl zahrnoval modální jazz, komplexní harmonické struktury a extrémy témbru a dynamiky spojené s free jazzem.
Na začátku 60. let vedl Coltrean vlastní kvarteto. Tento soubor je široce považován za jeden z vynikajících v historii jazzu. Nehráli jen noty. Prozkoumávali nová území.
Coltreanův přístup byl mnohostranný. Nejprve prozkoumal modální jazz s Davisem. Modální jazz umožňoval více svobody, menší závislost na rychlých harmonických změnách. Ale Coltrean tím neskončil. Začal skládat díla s neuvěřitelně složitými harmonickými strukturami. Jeho harmonická hustota neměla obdoby.
Pak přišel duchovní obrat.
Jak Coltreanova kariéra postupovala, posunul se směrem k tomu, čemu dnes říkáme free jazz. Nebyl to chaos. Byla to kontrolovaná intenzita. Zkoumal extrémy zabarvení, dynamiky a rejstříku. Tenorové a soprán saxofony posunul až na jejich hranice.
Jeho technické dovednosti byly nepopiratelné. Ale právě to z něj neudělalo legendu. Byly to jeho emoce, které ho učinily legendárním. Promítal ten pocit s takovou jasností, že to přerušilo hluk. Smířil technickou virtuozitu s duchovní hloubkou.
Coltrean zemřel 17. července 1967 v Huntingtonu v New Yorku. Bylo mu pouhých 40 let.
Hudba, kterou po sobě zanechal, vše změnila. Dokázala, že jazz může být víc než jen zábava. Může to být hledání smyslu. V tomto hledání stále pokračujeme.
